Přestože letos počasí naši píli bojkotovalo po celý rok (kvůli přívalovým dešťům se množství hodin strávených na naší jízdárně scvrklo do 3-6 dnů měsíčně, což je v případě tréninku parkurového skákání žalostně málo), nic /včetně věčně vyplavené jízdárny/ nás neodradilo a výcvik jsme situovali do bohaté škály improvizací (louka, pole, les:-)

A vyplatilo se. V roce 2011 jsme třem dětským adeptům umožnili složit zkoušky základního výcviku a kromě hojné účasti v parkurovém sportu jsme absolvovali i soutěž v military. Třešničkou na dortu byla soutěž ve vytrvalosti a rovněž soutěž westernová (trail), díky kterým jsme dokázali, že zástupce máme skutečně všestranně zaměřené.

Co se týče počtu získaných mašlí,  i zde jsme zlomili vlastní rekordy. Dohromady jsme navštívili celkem čtrnáctery závody, na kterých naše šestice reprezentantek ve složení Nikola Ondřejčková, Štěpánka Krausová, Michaela Ondřejčková (děti), Iva Hanzlíková (juniorka) a Monika Krausová a Kateřina Břehová (dospěláci) nasbírala celkem 18 mašlí, což je jasným důkazem, že i snažení v doslova „polních“ podmínkách mělo a má smysl, a to i na průměrných koních nevalné finanční i chovatelské kvality.

Věříme, že nám finanční situace umožní závodit i v příštím roce, byť s drobnými změnami.

Největší díky samozřejmě patří trenérce Monice Krausové, pod jejímž dohledem trénink probíhá, a rovněž městu Žlutice, za příspěvek v rámci grantového programu.

Poslední letošní účast připadla Dvorečku, kde se konala narychlo zorganizovaná Hubertova jízda. A jak už to bývá, neplánovaným akcím se zadaří nejednou více, než těm dlouhodobě připravovaným, a nejinak tomu bylo i v případě poslední “skákací” soboty.

Byť se liška nehonila a počasí nepředvedlo, akci nechyběl patřičný rádoby plnokrevný adrenalin. V lotu jsme se rozhodně neztratili a tak můžeme rozloučení s letošní velmi vydařenou sezónou prohlásit za zdárně ukončenou.

Organizátorkám kobylovského Hubertusu děkujeme za příjemně strávené odpoledne!

Poslední letošní akce soutěživého charakteru proběhla na ranči Vránov, kde pořadatelé k naší velké radosti zorganizovali závody ve vytrvalosti. K naší ještě větší radosti jsme v rámci vránovského vyvrcholení podzimu obdrželi sponzorský dar, kterým byla nabídka naší dvorní dopravkyně, a to že nás odveze pouze za naftu (tedy náklady o dvě třetiny nižší než obvykle).

Na start dvacetikilometrové štreky, hustě (a to velmi hustě) obestřené mlhou a dalšími taji a záhadami skrývajícími se v ní, se coby zástupce naší stáje postavilo bílé eso Fin spolu s majitelkou, která se rozhodla po osmi letech vlastnictví konečně v praxi otestovat sport, kvůli kterému bílého oře původně adoptovala.

A premiéra dopadla noblesně. Bílý projektil se na své poměry choval překvapivě slušně, přestože většinu tratě procaploval a v zimní srsti nadměrně potil. Nejhorším momentem závodu se nakonec stala závěrečná prohlídka veterinářem (součást soutěže), kdy náš kůň usoudil, že paní doktorka se zcela určitě chystá ho trápit (což doktoři velmi často dělávají) a podle toho vypadaly i výsledné hodnoty tepu. Ale kontrolou naštěstí prošel coby schopný:-)

Po přestávce pořadatel vyhlásil dobrovolnou soutěž, a to westernový trail. Početná účast zajistila zábavu až do západu slunce, a co nás těší extrémně, je druhé místo, získané i mezi westernovými koňmi, protože z naší strany bylo absolvování trailu jednou obrovskou improvizací.

Vránovským děkujeme za krásný den, Jitce za celoroční dopravní spolupráci a těšíme se na další sezónu!

Poslední letošní parkurové závody jsme absolvovali v Mariánských Lázních a to díky přispění dárců, kterým nebyla lhostejná Nikčina smůlovitá příhoda z Gabrielky (pro připomenutí: trenérka neuvědoměle dětem nařídila zakončit soutěž točením doprava, čímž Nikču připravila o jasné vítězství). Nikča tudíž dostala unikátní příležitost si ještě jednou zazávodit, a abychom bílého koně nevezli kvůli jedné soutěži, startoval ještě i s majitelkou.

Prioritní však byla Nikčina účast. V dosavadní historii se takto individuálně netrénovalo, příprava na jeden konkrétní závod byla doslova precizní, jakmile bylo jisté, že peníze (nemáme vlastní dopravu, takže výjezd stál 3.200 Kč) se opravdu podaří sesbírat.

Vyrazit na závody s cílem “o jedno vítězství jsme přišli, o druhé se již připravit nenecháme” je velmi troufalé, notabene v konkurenci Mariánských Lázní, kam většina účastníka přijela trénovat již v týdnu před. O to milejší však je, že se to téměř podařilo, protože Nikča statečně vybojovala místo druhé, a jasně dokázala, že investované peníze a čas rozhodně nebyly marné.

Tímto bychom rádi ještě jednou poděkovali všem, kteří naší Nikče na start přispěli! Vaší pomoci si velmi vážíme a doufáme, že vás Nikčin skvělý výsledek potěšil. Děkujeme!

Podmínky k přípravě měla Míša poměrně nestandardní. Jezdecká akademie, kterou navštěvuje, jí zprvu složení zkoušek nabídla v rámci výuky, ale bohužel se sešlo málo uchazečů, a tak se Míša pět týdnů před termínem v Nebanicích rozhodla pro zvládnutí ZZVJ v naší osvědčené režii.

Coby internátní dítko tudíž mohla jezdit pouze o víkendech, čímž se počet tréninků hodin rapidně snížil, a jelikož nám opět jízdárnu vytopily přívalové či vytrvalé deště, docházelo k četným improvizacím, kdy se drezúrní úloha zkoušela na louce mezi čtyřmi osobami (rohy jízdárny) a skákalo tak nějak relativně.

Ale celoroční aktivní práce se Míše vrátila, včetně účastí na hobby závodech, protože společně s Amíkem předvedli velmi solidní výkon, a tak máme o dalšího držitele jezdecké licence víc. Gratulujeme!

Naše nejoblíbenější destinace nás stejně jako na jaře uvítala noblesním počasím, ale i podstatně těžšími kurzy parkurů, než v těchto stupních bývají (ve druhé soutěži pouze čtyři dvojice dokončily čistě). Ale konkurence je zdravá, takže jsme se s chutí vrhli do boje, a protože Stružná je hlavně srdeční záležitostí, probíhalo vše v přátelském a velmi zábavném duchu.

Nejvíce veselých historek z natáčení v parkuru vykouzlila Štěpánka, které se přesednutí z poníka na velkého koně zrovna úplně nepovedlo, a o to větší byl týmový šok, když se i jí podařilo uzavřít šňůru dekorovaných. A v boji o mašle se usilovalo i v další soutěži, kde se proti sobě postavila naše elita dospěláků, aby se oběma podařila naprosto stejná chyba na skoku číslo šest, okořeněná faktem, že první byla časově moc rychlá a druhá pro změnu pomalá, takže ve výsledném pořadí skončily přesně za sebou a samozřejmě mimo umístění.

Třetí soutěž proběhla v režii bílého projektilu, který na rozdíl od jezdkyně strašidelně vysokou bednu v kurzu strávil bez nejmenšího problému, a nemálo rozveselil sbor rozhodčích ještě před startem, protože než jezdkyni docvaklo, že s maskou se v oficiálním sportu neskáče…

Ale sranda musí být. Důležité je, že páni a paní z komise tento ústroj-prohřešek přijali s úsměvem, místo aby dvojici vyloučili bezprostředně po vjezdu do prostor kolbiště, protože jak všichni dobře víme, nevhodně ustrojený kůň či jezdec nemá v parkuru co dělat. Maska byla bleskově sejmuta, parkur zdárně absolvován, a my se těšíme na příští struženské jaro, již patřičně poučeni!

Vyjádřit prostřednictvím několika odstavců pocity z účasti na závodech v Gabrielce dost dobře nejde, protože na shrnutí emocí by nestačila celá stránka. Ale úvod musí patří počasí: vyjeli jsme vyzbrojeni na obě fronty, takže zimní boty, zimní bundy, pláštěnky a deštníky, stejně jako trička, šortky a repelenty pro případ opačný.

Samozřejmě ráno lilo, aby se poté obloha protrhala a nastalo slunečno, ale nás nic nemohlo překvapit!
Tedy kromě trenérčiny choroby; trenérku nám skolila zákeřná nemoc, ale zachovala se velmi statečně a přijela ošéfovat alespoň děti, přestože jí bylo zle už od pohledu.

A jak sama prohlásila, měla raději zůstat doma v posteli:-)

Iva v parkuru vesele bloudila, hledající překážku číslo pět, takže jí přeskákání bez shození bylo ve finále k ničemu. Nikča s Finem byla podrobena ještě horší emoční sprše, neboť po bezchybném přeskákání obou kol a míření vstříc když už ne vítězství, tak alespoň velmi dobrému umístění, do puntíku naplnila pokyny stanovené trenérkou, a to se jí stalo osudným. Trenérčin bídný stav (cituji: já asi brzo chcípnu…) zapříčinil nedostatečnou informovanost týkající se projetí cílem, a Nikčina snaha napravit omyl skončila bohužel vyloučením.

Dvojité fiasko nakonec anuloval výsledek další soutěže, ve které růžově-bílý projektil neponechal nic náhodě a s převahou přijel, viděl a zvítězil, takže reputace smůlovitého kolektivu byla zachráněna!:-)

Poslední letošní Děpoltovice proběhly opět s naší účastí, a počítáme-li správně, podařilo se letos vyjet na všechny jejich termíny (byť v případě dvoudenních pouze na jeden ze dnů). A protože nedílnou součástí obsahu příspěvků bývá počasí, nelze nezmínit v pořadí druhou zradu, kdy nás místo blížícího se tropického vedra přivítal protivný déšť, chladno a především řádně sračkovitý povrch kolbiště.

Roli reprezentanta tentokrát vyfasoval kůň bílý, a přestože se mu do louží a bláta viditelně nechtělo, vyskákal si v první soutěži červenou mašli. A nastalo dilema, jestli s ním pokračovat dál a lámat jeho nechuť do práce přes koleno.

Těžko soudit, do jaké míry se na pracovním nasazení u koní projevuje oteplení a problikávající slunce, protože v další soutěží bílý projektil ukázal, JAK na to, a nebýt fatální chyby nezkušeného jezdce v druhé fázi, mohl si domů přivézt mašle dvě (nejhůř by skončil pátý).

Děpoltovickým děkujeme za neutuchající elán, co se týče pořadatelství závodů (v regionu jsou bezkonkurenčně nejpilnější), stejně jako za kurzy parkuru přizpůsobené koním, vzhledem k opravdu náročnému povrchu. A těšíme se napřesrok!

Rosničtí (JSS Tandem Karlovy Vary) nás již v červnu informovali, že letos se organizace military chopí oni. A nutno přiznat, že se úkolu zhostili velmi nadšeně, byť na úkor špatného opracoviště a počátečních zmatků se zdravotními kartami (chybějící informace v propozicích). Nicméně cross, který vybudovali, negativní emoce hladce přebil, protože něco podobného v našich končinách nemá obdoby. Trať byla z hlediska bezpečnosti perfektně ošéfovaná, překážky doslova sršely kreativitou a třešničkou na dortu bylo zhodnocení všech tří disciplín komisaři, což byly osoby z oboru a tudíž po všech stránkách znalé.

Co nás překvapilo nemile, bylo samozřejmě počasí. Vyzbrojeni kraťasy, opalovacími krémy, slunečními brýlemi a repelenty jsme den protrpěli v teplotách pohybujících se v hodnotách kolem deseti až dvanácti stupňů, a aby patálií náhodou nebylo málo, v době crossu, tedy nejatraktivnější disciplíny, se spustil dlouhý a hustý liják. Ale přežili jsme, my i koně! A nejen to: trenérce a Štěpánce se podařilo ve svých kategoriích urvat červenou mašli, navíc Štěpánka v konkurenci velkých koní a trenérka v lotu ostřílených sporťáků, takže radost nejen kolektivní, ale i rodinná. Inu, krev se nezapře:-)

Letní Děpoltovické závody přinesly i letní počasí, po mnoha týdnech deště a podzimního vlezava. Těžko soudit, do jaké míry se sluníčko podepisuje i na čtyřnozcích, ale v případě našeho Amíka, notoricky známého odpůrce letních veder, lze polemizovat i o kladném vlivu slunce, pokud se ho v delším časovém úseku vyskytuje opravdu málo.

Amík jako by demonstroval radost ze života a hned v první soutěži s Nikčou v obou kolech parkuru přešli nejen čistě, ale i stylově, a chvíli to vypadalo, že odnesou trofej nejvyšší. Bohužel štěstí se nakonec usmálo jinam, ale bílou mašli a pohár za druhé místo v takto silné konkurenci lze považovat za obrovský úspěch, okořeněný faktem, že Amík, coby zástupce symptomů HS, soutěž absolvoval bez síťky na nose.

Druhá naše dětská dvojice byla z parkuru odhlášena, protože kurz opravdu nebyl jednoduchý, i základní kolo bylo postaveno přesně na mírách pro velké koně (ani milimetr k dobru). Megy se Štěpánkou již během opracování nedokázaly najít společnou řeč, poničku děsily profily a trenérka nechtěla při této výšce skoků lámat výkon přes koleno.

Ve dvoufázovém skákání do sedla Amíka nastoupila trenérka sama a po skončení parkuru konstatovala, že takhle to opravdu dál nejde, když děti jezdí lépe než ona…:-)

Děpoltovickým děkujeme i za doprovodný program pro děti (divadlo, atrakce atd.) a těšíme se na září.